Nájemní dům MuDr. Františka Hory, Nájemní dům Karla Andreska, Okresní nemocenská pokladna

Milady Horákové 12, 14, 16, 26, 26

Vždy když se píše o secesních domech na Třídě Milady Horákové, je jako první a nejdůležitější zmiňován dům Okresní nemocenské pokladny od Huberta Gessnera v číslech 24 a 26 a další dva domy v číslech 12, 14 a 16 jsou brány jako jeho jakési epigony a je na ně nahlíženo s mírným despektem. Já to ale celé otočím a začnu právě domem doktora Františka Hory, Milady Horákové 12. Jednak mi přijde jako nádherný a také se mi k němu podařilo zjistit příběh. A domy s příběhem mám zvlášť rád. 

Nájemní dům doktora Františka Hory, Milady Horákové 12

V letech 1904 - 1905 si nechal brněnský lékař František Hora nechal na tehdejší Třídě Františka Josefa postavit stavitelem Josefem Müllerem nájemní dům pro sebe a svoje sourozence, ve kterém měl v prvním patře kromě bytu umístěnou i ordinaci. Stavitel Müler praxi získal v kanceláři svého strýce významného brněnského architekta a stavitele Františka Pawlů, kde se také setkal s kvalitními ukázkami tehdy velmi moderní secesní architektury. U Horova domu se zřejmě částečně inspiroval Gessnerovou Okresní nemocenskou pokladnou a možná také Wagnerovými domy na Linke Wienzeile. Průčelí vychází z klasického palácového rozvrhu se dvěma arkýři umístěnými v krajních okenních osách. Fasáda je přehledná, šestiosá o pěti nadzemních podlažích. V tom nejvyšším jsou umístěna úzká střílnová okna, vedoucí původně do půdy a nad nimi je vysazena mohutná korunní římsa, nesená kovanými konzolami. Oba arkýře jsou v nejvyšším patře ukončeny balkony s umělecky kovaným zábradlím z dílny Vincence Urbanovského. Plocha fasády je provedena v omítce doplněné keramickým obkladem hnědé a zelené barvy

Do domu se vstupuje původními intarzovanými dveřmi, za kterými navazuje vstupní vestibul obložený hnědými obkladačkami a štukovou výzdobou stropu a stěn. Strop je zdoben pásy rozet. Všechna jsou chráněna kovanými chrániči také s rozetami. Ve vestibulu se zachoval dokonce původní nápis, navigující návštěvníky kudy se dostanou k domovníkovi. 

Dvouramenné schodiště otočené směrem do dvora je lemováno původním secesním zábradlím. Na podlahách je použita ornamentální keramická dlažba. Na každém patře jsou vždy dva byty, které se do schodiště obracejí oknem pokoje pro služku. Atypicky je řešené pouze první patro, ve kterém byla kromě bytu majitele umístěna také jeho ordinace. 

A teď ten slíbený příběh. Dům na Milady Horákové 12 patří zřejmě jako jediný v Brně od svého postavení až dodnes potomkům doktora Hory a to včetně období socialismu. Za minulého režimu bylo sice možné vlastnit nájemní dům, ale jeho zpráva byla svěřena OPBH, což byla smlouva s ďáblem. Majitel sice byl vlastníkem domu, ale například všechny peníze, které vybral na regulovaném nájemném musel odevzdávat na vázaný účet OPBH a tím pádem na údržbu domu nezbývali téměř žádné finance. Pokud k nějakým opravám docházelo, bylo to přesně v tehdejším stylu, to znamená, že nikdo nebral ohled na kvalitu stavby, vedení se prokopávalo přes dlažbu a obklady a například fasáda a okna se neopravovala vůbec. Průběžně byl také na majitele vytvářen tlak, aby nemovitost bezplatně převedl na OPBH. Což se v tomto případě nepodařilo a rodině doktora Hory se podařilo dům udržet až do revoluce. Po převratu, když se situace zkonsolidovala přistoupila rodina Doležalova ke generální rekonstrukci celého domu, o které mohu s klidným svědomím říct, že se jedná o jednu z nejcitlivějších, jaká u tohoto typu domu v Brně byla provedena. 

V interiérech muselo být opraveno původní kované zábradlí, ve kterém chyběly původní výplně ve tvaru květin. Veškeré vedení elektřiny a plynu vedené po povrchu bylo umístěno do zdí. Byly repasovány veškeré vnitřní dveře. Největším problémem byly ale chybějící obkladačky jak v chodbách, tak na fasádě. Majitel se tedy obrátil na Výzkumný ústav keramiky v Horní Bříze, kde byly na zakázku vyrobeny veškeré chybějící obklady a dlaždice. Protože ale ty na fasádě, měly za léta určitou patinu a nové by vedle nich příliš zářili, byla jedna šarže vyrobena i s touto patinou. Během rekonstrukce byla objevena také původní secesní výmalba schodiště. Rekonstrukční práce šli až do takových detailů, jako je ukrytí rozvodných skříní plynu a elektřiny vedle hlavního vchodu pod obkladačky, takže fasádu nehyzdí ošklivé unifikované skříně. 

Vlastně jsem z celého toho příběhu dojatý, že ještě existují lidé, kteří se k odkazu předků staví jako rodina Doležalova a záleží jim na tom, v čem bydlí a nepotřebují měnit okna za plastová a fasádu obkládat polystyrénem a není jim líto investovat peníze do citlivé rekonstrukce, protože vědí, že to dělají pro další generace. 

Mimochodem podle rodinné legendy se na výstavbě domu podílel architekt Dušan Jurkovič, který byl osobním přítelem doktora Hory. 

Na závěr bych chtěl poděkovat panu Jakubovi Doležalovi, který mi umožnil nafotografovat interiéry jejich rodinného domu. 

Dům Karla Andreska, Milady Horákové 14, 16

Andreskův dům vnikl podle návrhu stejného architekta a ve stejné době jako dům Františka Hory. Má ale trošku jinou dispozici i řešení průčelí. Dům je o jedno patro vyšší a v nejvyšším patře je umístěna lodžie. Arkýře nejsou umístěny do krajní okenní osy, ale do druhé, kde lemují okna schodiště, které je v tomto případě otočeno směrem do ulice a jeho rozměrná okna rytmizují střed fasády. Keramická výzdoba fasády je obdobná jako u sousedního Horova domu, pouze nad hlavním vchodem je celoplošný keramický ornament. Oproti Horovu domu je parter věnován obchodním prostorám. 

Okresní nemocenská pokladna, Milady Horákové 24, 26

Budova Okresní nemocenské pokladny byla postavena v letech 1903 - 1904 podle projektu architekta Huberta Gessnera. Jedná se o ve své době velice pokrokové řešení v podobě tak zvané bezúdržbové fasády. Ta je celá řešena z keramického obkladu cihlové barvy doplněné detaily v barvě zelené. Důležitým a převratným řešením ve své době bylo to, že fasáda není zatížena, žádným historizujícím aparátem a dokonce ani v té době typickou secesní dekorativností. V ploše fasády se uplatňují kamenné detaily hlavního vstupu, nebo konstrukční prvky v podobě kovových detailů překladů a nýtů. V přízemí jsou umístěny obchodní prostory a od druhého patra je průčelí členěno dvěma trojbokými arkýři obloženými zeleným keramickým obkladem. Krajní okenní osy v nejvyšším patře nad arkýři jsou řešeny jako mírně prohnuté, čímž dodávají fasádě dynamiku. Ve střední části je předsazena mohutná korunní římsa, nad kterou ve střeše vyrůstá prosklený pavilon. 

Celý dům je umístěný na hluboké parcele a je řešen jako jakýsi dvojdům, spojený zúženým centrálním krčkem. V zadním traktu byly umístěny úřadovny Nemocenské pokladny. Zahradní průčelí domu je řešeno ve zcela modernistickém duchu jako kombinace omítaných ploch a cihlových horizontálních pruhů. 

Po vstupu do domu překvapí, že okno umístěné nad vstupními dveřmi kryté ozdobnou kovanou mříží, nepřivádí světlo do vstupního vestibulu napřímo, ale je filtrováno přes skleněný strop ze zeleného skla, umístěného v kované konstrukci. Stěny vestibulu jsou členěny geometrickým štukovým dekorem. Zajímavé je, že podlahy nejsou tvořeny tehdy typickými dekorativními dlaždicemi, ale jednoduchým dvoubarevným teraccem.