Reissigova vila

18.07.2021

První moderní dům v Rakousko - Uhersku


Vila doktora Carla Reissiga postavená v letech 1901 - 1902 podle projektu architekta Leopolda Bauera stojí v brněnských Pisárkách na Ulici Hlinky. Ve své době se jednalo o přelomové architektonické dílo, o kterém se, ne nadarmo, psalo jako o prvním moderním domě v Rakousko - Uhersku. Při bližším pohledu zde najdeme architektonické a estetické principy, kterými se proslavil o několik let později brněnský rodák architekt Adolf Loos. 

Carl Reissig mladší byl synem brněnského advokáta Carla Reissiga staršího. Reissigova rodina patřila do okruhu brněnské německé inteligence, která nejen provozovala svoji zaběhlou advokátní kancelář, ale také se zapojovala do veřejného života města. Reissig byl členem nejrůznějších spolků, jako například spolku Německého domu v Brně. Stavbu svého nového domu pod pisáreckým svahem svěřil krnovskému rodákovi, architektu Leopoldu Bauerovi, který byl v té době proslulý příklonem k moderně a nejnovějším trendům v architektuře. Navrhl proto dům, který výrazně vybočoval z dobové produkce hned na první pohled, svojí "neexistující fasádou". Musíme si uvědomit, že na přelomu 19. a 20. století stále ještě doznívaly proudy historizujících stylů, které na fasádách uplatňovaly klasický architektonický aparát v podobě říms, pilastrů a tympanonů. Když už někdo chtěl být hodně moderní použil secesní dekor. Bauer ale najednou postavil dům, který je sice stále členěn na tři zóny, sokl, zeď a atiku, ale vůbec se nepodřizuje jakékoli symetrii a fasáda samotná je hladká, bez výzdoby a rozložení oken na ní se zcela podřizuje interiéru domu. Toto vše v roce 1901, kdy Adolf Loos svoji první hladkou fasádu staví ve Vídni na Michaelerplatzu až v roce 1911. Dům stojí uprostřed rozlehlé zahrady a dispozičně vychází z typu tak zvané anglické vily, nebo také tehdy velice moderního "Domu, milovníka umění", jehož předobraz vznikl na výstavě v německém Darmstadtu u architekta Karla Marii Olbricha. 

Nejnižší část domu je tvořena mohutným soklem z hrubě otesaných kamenů, který má vyvolat dojem solidního základu a má téměř pevnostní charakter. I vstupní dveře do domu, mají podobu oplechovaných dvoudílných vrat s výrazným nýtováním, které mají navozovat pocit rčení můj dům, můj hrad. Za dveřmi navazuje malé zádveří, ve kterém se zachoval původní vestavěný nábytek natřený na bílo, včetně detailů, jako jsou výsuvné věšáky na odložené oblečení. 

Centrem celého domu je hala, vedoucí přes dvě podlaží, ze které se vstupuje do společenských místností v přízemí. Aby architekt docílil dostatečného proslunění všech místností, sestavil je okolo centrální haly ve tvaru větrníku, což byl také velmi revoluční nápad. 

Hala vily má být jakýmsi přechodem z exteriéru do interiéru, čemuž je přizpůsobena také úprava stěn, které mají hrubou strukturu, jako vnější omítka. Je zde umístěn krb, tedy kryt ústředního topení v podobě krbu a kromě ochozu v prvním patře, vedoucím k soukromým pokojům, zde najdeme různá zákoutí určená k posezení, nebo k výhledům směrem do haly. Z prvního patra se dá vyjít na vnější terasu nad hlavním vchodem. Zábradlí schodiště a galerie v prvním patře je z bíle lakovaného dřeva do kterého jsou vsazeny skleněné výplně z modrého hutního Tiffanyho skla. Z přízemí vedou prosklené dveře do salonu, knihovny a jídelny, přes které do haly proudí přirozené denní světlo. 

Největší místností v přízemí je knihovna. Místnost má nepravidelný půdorys, který na jedné straně vytváří intimnější čtenářský koutek, oddělený od hlavní místnosti pilířem. Na knihovnu navazuje budoár, který je oddělen výškově, vstupuje se do něj po několika schůdcích a má snížený strop, čímž je navozen dojem intimity. Není možné nevzpomenout další odkaz na Adolfa Loose a jeho raumplan, který přizpůsobuje velikost a výšku místností jejich funkci. Jenže Leopold Bauer jej použil o několik let dříve, než jej poprvé najdeme u samotného Loose. Budoár měl stěny potažené hedvábnými tapetami fialové barvy, a kromě sedacího nábytku byl vybaven prosklenými vitrínami, ve kterých byla umístěna sbírka skla a porcelánu. Dnes je budoár oddělen vloženou dřevěnou příčkou a je v něm umístěna kancelář. Mimo tapet se zde zachoval veškerý vestavěný nábytek. 

V knihovně jsou zachovány původní vestavěné skříně s prosklenými dveřmi. Ve středové části dveří byly za sklem zarámovány grafické listy. Součástí knihovny byl také největší zachovaný kus volného nábytku, kulatý stůl, intarzovaný hrušňovým a ořechovým dřevem a zdobený mosaznými nýty. 

Jídelna, která navazovala na knihovnu, byla rozdělena do dvou částí. Na hlavní jídelnu a niku, která byla požívána jako místo rodinných snídaní. Dále se odsud dalo vyjít na venkovní krytou terasu. Bohužel tato místnost doznala za posledních 70. let největších změn. Z vybavení se nezachovalo vůbec nic, byla zrušena snídaňová nika, a i terasa byla zazděna a změněna na kancelář. 

První patro bylo věnováno soukromým pokojům rodiny. Byla zde umístěna ložnice rodičů, na kterou navazovala šatna a mramorem obložená koupelna. Chodby v tomto podlaží jsou lemovány vestavěnými skříněmi, které v některých místech tvoří příčky mezi místnostmi, například v případě dětského pokoje. Dětský pokoj, pro dva syny Reissigových byl na svou dobu také velmi moderně vybaven, lůžky, oddělenými jen látkovou zástěnou a pracovními stolky u okna. 

V prvním patře také architekt umístil uzavřenou čajovou terasu s výhledem do zahrady, ve které se zachovaly původní skříňky s výplněmi z duhového hutního Tiffanyho skla a kryty radiátorů s mosaznou mřížkou. 

I přes to, že dům od konce druhé světové války neslouží k bydlení, zachovalo se v něm velké množství původních detailů a vybavení, jako jsou například zbytky vybavení koupelen, které jsou dnes adaptovány na kuchyňky, nebo původní mosazné vypínače, kování dveří, nebo světla. 

Protože po schodišti v hlavní hale se dá vyjít pouze do prvního patra, spojuje celý dům od sklepa až po půdu obslužné ocelové točité schodiště. 

Z nejvyššího patra se dá vyjít na další venkovní terasu, umístěnou ve štítu. Štíty jsou současně jedinou dekorovanou plochou na vnější fasádě domu. Najdeme zde ve štuku provedenou mozaiku se zlacenými okraji v podobě stylizovaných pavích per. Nad vchodem je umístěn monogram CR a letopočet dokončení domu 1902. Na vrcholu střechy dům hlídá plastika sovičky. V podkroví byla umístěna také dětská herna, kombinující v sobě tělocvičnu a dílnu. Ta se bohužel nezachovala. 

Dům byl vytápěn ústředním topením, ze kterého se ve sklepě zachoval obrovský kotel. Ve sklepě byla umístěna i kuchyně. 

V roce 1945 byla vila rodině Reissigově konfiskována a od roku 1950 v ní sídlí Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Ten si je velmi dobře vědom jak významnou památku užívá a velmi dobře se o dům stará. Díky tomu se do dnešní doby zachovalo velké množství původního vybavení. Na závěr bych chtěl poděkovat paní Lee Novotné za zpřístupnění a možnost fotografování v interiérech domu.