Zámek Uherčice

Jak jste si zřejme v posledním roce všimli, stal se zámek v jihomoravských Uherčicích jakýmsi mým projektem. Kromě toho, že jsem se tam stal oficiálním průvodcem, dal jsem si cíl tento polozapomenutý klenot přiblížit co největšímu počtu lidí a nalákat Vás k jeho návštěvě. Protože to opravdu stojí za to. U Uherčic by se dalo použít takové to pohádkové, že leží za sedmero horami a sedmero řekami a za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Nachází se totiž na samé hranici Moravy a Dolních Rakous, což znamenalo hlavně za minulého režimu, že se ocitl v přísně střeženém hraničním pásmu. A přes to, že se jedná o památku velmi významnou, tak nejen že se vytratil z povědomí lidí, ale dokonce mu hrozil i fyzický zánik, k čemuž naštěstí jen shodou náhod nakonec nedošlo. A i dnes více než třicet let po revoluci pořád tak nějak leží ve stínu svých mnohem známějších sousedů, kterými jsou hrad Bítov a zámek ve Vranově nad Dyjí. A jak se tedy do Uherčic dostat? Pokud pojedete z Brna, tak směr Znojmo, ze Znojma do Vranova, z Vranova do Šafova a odtud ještě asi 10 km krajinou nikoho, v bývalém hraničním pásmu. A když konečně dorazíte na místo, nenechte se odradit ošumtělými fasádami, protože ty přijdou na pořad rekonstrukcí až naposledy a věřte, že jste objevili ukrytý poklad. Spousta lidí jezdí do Telče, aby viděli jedinečné renesanční sídlo. Z toho ale plynou i nevýhody, v podobě obrovského množství turistů. No a v Uherčicích Vás čeká velmi podobný zážitek, v naprostém klidu a pokoji. Uherčický zámek patří k největším památkovým objektům na Moravě a zachoval si podobu právě toho reprezentativního renesančního sídla, která mu byla vtištěna v 16. století a v následujících letech se nijak výrazně nezměnila. K tomu všemu Vás ještě čekají přepychové interiéry z doby baroka, klasicismu a empíru. Já se budu v článku věnovat hlavně stavebnímu vývoji a umělcké výzdobě. Na samotnou expozici si budete muset přijet přímo na místo, aby jste byli také trochu překvapeni. 

Takže, můžeme začít.

První zmínka o vsi Uherčice je z roku 1310. V té době byla ves v majetku ženského cisterciátského kláštera v Oslavanech. Během husitských válek ale ves spustla a byla neobydlená. Po tomto domácím konfliktu a hlavně chaosu si pustou ves Uherčice přivlastňuje rakouský rod Krajířů z Krajku, který ji nejen znovu osidluje, ale také si zde buduje na mírné vyvýšenině nad obcí pozdněgotickou tvrz. Ta se stala základem pozdějšího, tak zvaného Starého zámku. Chráněna byla pravděpodobně dvěma příkopy, jedním v místech dnešního nádvoří, druhým ze strany parku. Vzhledem k tomu, že ale neexistuje aktuální stavebně historický průskum a i archeologicky se tu bádalo jen v mezích záchranného výzkumu, je spousta těchto informací poněkud na vodě. V každém případě k vyditelným dokladům této nejstarší stavební fáze, je pozdněgotický sedlový portálek v přízemí Starého zámku. Tvrz měla již v té době trojkřídlou dispozici uzavženou na západě zdí. 

V polovině 16. století nechává Václav Krajíř z Krajku tuto ještě středověkouo tvrz přebudovat v renesanční panské sídlo. K východnímu křídlu je na nádvorní straně přistavěna dvoupatrová arkáda a v jihovýchodním rohu schodišťový přístavek. Z té doby by také mohly pocházet zbytky sgrafitové výzdoby fasád a renesanční ostění otvorů. V interiérech se z té doby zachovalo několik místností se štukovou výzdobou. Štuky, ale nejsou ještě ornamentální, ale jedná se o geometrické tvary, které formou hřebínků napodobují pozdněgotické síťové klenby. Jedná se zvlášť o místnost v přízemí, zaklenutou valenou klenbou se štukovými žebry a dvě místnosti v patře. Celá renesanční přestavba byla dokoncena v roce 1554, o čemž svědčí reliéfní deska nad portálem do nádvoří Starého zámku s erby Václava Krajíře z Krajku a jeho ženy Johanky z Donína. Poměrně vysoká kvalita této kamenické práce odkazuje na Leopolda Estreichera, který pracoval pro Zachariáše z Hradce na zámku v Telči. ( já Vám to říkal :-) Zajímavé je, že pravděpodobně již za Krajířů z Krajku byla zazděna arkáda v prvním patře, protože přece jen tyto otevřené komunikace vziklé v Itálii, nebyly příliš vhodné do podnebí za Alpami.  

Aby se Vám v rozlehlém areálu zámku lépe orientovalo, přikládám fotografii s popisy jednotlivých částí. 

v roce 1562 kupuje panství Uherčice Volfgang Štrejn ze Švarcenavy a Hartensteina. Štrejnové patřili k velmi mocným rakouským šlechtickým rodům s blízkými vazbami u císařského dvora. V rámci reformace se přiklonily k luterké církvi. Po zakoupení Uherčic začali v té době přece jen skromný Kajířovský zámek okolo roku 1582 rozšiřovat, až z něj nakonec vybudovali velkolepou renesanční rezidenci, srovnatelnou s nejhonosnějšími sídly té doby, jako byla již mnohokrát zmiňovaná Telč Zachariáše z Hradce. Přesto, že se již jedná o panské sídlo sloužící primárně reprezentaci a nikoli obraně, zachovává si stále ještě uzavřenou v podstatě středověkou dispozici, do které se promítají sice již jen dekorativně, opevňovací prvky. Jako jsou například kruhové bašty na nárožích štěpnice, nebo rozária, nebo dekorativní střílny ve vstupním arkádovém nádvoří. 

V první fázi této velké přestavby bylo postaveno severní a jižní křídlo. Obě tato křídla sloužila jak obytným tak hospodářským účelům. Aby bylo odděleno hospodářské zázemí od reprezentačních prostor, byla obě křídla asi v polovině, propojena na západě arkádovou chodbou. Takže se vytvořil půdorys ve tvaru písmene "H". Tato velmi dekorativní kulisa, nesená v přízemí arkádou a v prvním patře kolonádou byla velmi pravděpodobně opět inspirovanmá Telčí. Dokončena byla roku 1586, o čemž dodnes svědčí letopočet vytesaný v jednom z cviklů arkády. Z velkou pravděpodobností v té době byla postavena také kolonáda na místě dneční Andělské chodby propojijící severní a jižní trakt Starého zámku. 

V interiérech této části zámku, se ale z renesanční přestavby nic vyditelného nezachovalo. V další fázi okolo roku 1590 bylo vybudováno velmi reprezentativní vstupní arkádové nádvoří. Podobně řešenou arkádovou zahradu najdeme opět v Telči a nebo u tzv Neugebäude Ferdinanda Tyrolského. Do tohoto nádvoří se vstupuje průjezdem, který byl umístěn v přízemí vstupní věže (zřítila se v 70. letech 20. století), po jejíchž stranách byly umístěny stáje. Čtvrcové nádvoří bylo vytvořeno zavezením středověkého příkopu původní tvrze a na východní a západní straně bylo lemováno arkádovou chodbou se štukovou výzdobou (severní arkáda byla dostavěna až během barokních úprav). Na západ se z arkádového nádvoří dalo po schodišti sestoupit do okrasné růžové zahrady a druhá okrasná zahrada byla i na východní straně, Z tohoto velmi reprezentativního vstupu se průjezdem s dochovanou štukovou výzdobou teprve vstoupilo do vnitřního nádvoří. 

Ve stejné době vzniká také obytná věž, přistavěná k východní straně Starého zámku směrem do parku, která je dominantou zámku dodnes. V obytné věži a hlavně v jejím přístavku se dodnes zachovali velice krásné renesanční tlačené štuky. Jedná se o dvě místnosti, u kterých se předpokládá, že sloužili původně jako štrejnovská luteránská kaple. V pozdějším období bychom zde našli ale například dětský pokoj, nebo sušárnu jablek. Štuková výzdoba se skládá s vytlačovaných pásů květinového dekoru, vejcovce a perlovce a také andílčích a lvích hlav. Celá dekorace je naaplikována na valené klenbě s výsečemi. V sousední místnosti jsou potom na klenutém stropě tři štukové rozety, stejné jaké najdeme na arkádovém nádvoří a nebo v hlavním sídle Štrejnů v rakouské Švarcenavě. 

Štrejnové se těmito velkými stavebními projekty finančně dost vyčerpali a musely se postupně zbavit, některých částí majetku. Nicméně Uherčice se jim zatím podařilo udržet. Osudným se jim ale stal rok 1620. Během Stavovského povstání se jako evangelící postavili na stranu vzbouřených stavů a i když byl Janu Jiřímu Štrejnovi v roce 1623 udělen generální pardon a majetek mu byl vrácen, tak po vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu v roce 1627 ho dostihla jeho náboženská orientace a v roce 1628 musel veškerý svůj majetek prodat a odejít do exilu. Novým majitelem Uherčic se stal císařský rada a prezident dvorské komory právník Jakub Berchtold. 

Berchtoldové byla nižší šlechta pocházející z Tyrolska, ale za svoje věrné služby císaři byli postupně povýšeni do stavu nejprve svobodných pánů a nakonec i říšských hrabat a začali používat přídomek z Uherčic. Ten používali i v době, kdy jim Uherčice již dávno nepatřili a můžeme se s nimi potkat například na Buchlově, nebo v Buchlovicích. Berchtoldové vlastnili Uherčice pouze po dvě generace a po stavební stránce nijak zvlášť do podoby zámku nezasáhli. Nicméně víme, že v roce 1647 dostává vdova po Jakubu Berchtoldovi Regina, svolení od papeže Inocence X. aby na Uherčicích zřídila kapli. Ta byla zasvěcena svaté Lucii a zřejmě se nacházela v místech současné kaple. Současná výzdoba ale pochází až z pozděšjší doby. 

Roku 1692 kupuje zámek v Uherčicích Jan Donát Heissler z Heitersheimu, čímž začíná velkolepá barokní éra zámku. Jan Donát byl skvělý voják, působící v císařských službách, hlavně v bojích proti Turkům. Nicméně on sám pocházel z velmi prostých poměrů a byl typickým případem vojenského karierismu. Narodil se někdy roku 1648 někde v Uhrách a začínal u armády snad v deseti letech jako bubeník. Prostě takový ten ušmudlaný bosý kluk, co tluče do bubnu. Ale protože byl zřejmě velmi schopný, jeho kariera nabrala nečekané obrátky. Stal se velitelem, byl povýšen nejprve do stavu svobodných pánů, následně do stavu hraběcího a ve vojenské kariéře to dotáhl roku 1696 až na polního maršála. Jeho kariéra je srovnatelná například s rodem Sporků ve východních Čechách. Pochopitelně s vojenskou a panskou karierou přicházejí peníze a je třeba si vybudovat reprezentační sídlo. A k tomu měly sloužit právě Uherčice. Jako architekta najímá původem itala Francesca Martinelliho, který provádí barokní stavební úpravy. V té době zámek dostává barokní fasády, které jsou částečně zachovány dodnes. Z nich můžeme vidět napříkald portály, nebo oeknní šambrány, vrcholící rozeklanými segmentovými frontony s čučky. V halvním nádvoří jsou vybudována dvě schodiště s balustrádami vedoucími na kolonádu v prvním patře. Zajímavé je, že při této přestavbě nevzniklo reprezentační interiérové schodiště, na které by se dalo vstoupit z průjezdu a návštěvníka by s patřičnou pompou přivedlo do piana nobile. Schodiště tu sice je, vedoucí z předkaplí do předsálí velkého sálu, ale to pochází zřejmě již z berchtoldovské doby a rozhodně nesplňuje nároky na reprezentaci. Velkým stavebním počinem Martinelliho bylo vybudování západního křídla za renesanční kolonádou, do kterého byl umístěn reprezentační apartmán pro vzácné návštěvy. V prvním patře jižního křídla potom vznikl velký společenský sál a východní a severní křídlo obsahovalo apartmán hraběte a jeho manželky. 

Co je ale největším uměleckým zásahem barokní přestavby, a co se zachovalo až do dnešních dnů a činí tak Uherčice nezapomenutelnými, je štuková výzdoba Baldassare Fontany a jeho spolupracovníka a pokračovatele Giovanni Battisti Bussiho. Tato umělecká výzdoba řadí Uherčice mezi nejkrásnější zámky u nás. Baldassare Fontana byl opravdovou superstar své doby. Než přišel do Uherčic, pracoval například v Kroměříži pro olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenstein Castelcorna, kde pro něj vytvořil překrásnou salla terenu, která díky současným objevům patří k vrcholům barokního štukatérství. A vzhledem k tomu, z jakých poměrů Jan Donát pocházel, potřeboval se ve své nové významné roli prezentovat opravdu na vysoké úrovni. Štuková výzdoba, kterou po sobě na Uherčicích zanechal byla i ve své době mírně přestřelená ale rozhodně vysoce hodnocená. 

Nejprve se podíváme do apartmánu v západním křídle. Tato část je stavebně oddělena od zbytku zámku a jedná se vlastně o jakýsi samostatný byt pro významné návštěvy. Samotný apartmán se skládá z pěti místností. Přípravny jídla, malé jídelny, předpokoje, salonu a ložnice. Všechny místnosti mají bohatě štukami zdobené stropy, jejichž centrální zrcadla byla původně doplněna ještě freskami. Stěny byly potaženy hedvábnými tapetami a vybaveny luxusním čalouněným nábytkem. Nicméně vrcholem celé emfilády místností je bezesporu ložnice. Té dominuje nika - alkovna ve které byla umístěna postel. Portál alkovny je lemován sochami Atlantů v životní velikosti, kteří vynášejí portál. V jeho horní části jsou potom umísteny vojenské trofeje, postavy puttů a květinové girlandy. A to vše sevřené v rozeklaném frontonu. Celá kompozice byla zvýrazněna barvou a zlacením. Postavy Atlantů byly natřeny křídově bílou, aby materiálem připomínaly kararský mramor. Stěny ložnice byly potaženy látkovými tapetami v barvě ultramarýn, čímž bylo opět deklarováno nezměrné bohatství. Tato barva se totiž vyráběla drcením polodrahokamu Lapis Lazuli a mohl si ji v tak velkých plochách dovolit opět někdo jen velmi zámožný. Díky postavám Atlantů se této místnosti říkalo Riesenzimer - pokoj obrů. 

V jižním klřídle byl v té době zřízen velký společenský sál, jehož strop byl opět zdoben štukovou výzdobou. Tento sál byl ale na počátku 19. století zrušen, přepažením vznikla chodba a hostinské pokoje. Z původní výzdoby se tedy zachovalo jen torzo na stropě chodby a ve špaletách oken. 

Ve východním křídle byly umístěny jak bylo tehdy zvykem apartmány pána a paní domu. Pokud bychom to vzali chronologicky od jihu, tak nejprve to byl dámský apartmán. Z jeho barokní podoby se dodnes zachovaly štuky na stropě původní dámské ložnice, kabinetu a salonu/jídelny, které jsou však dnes prezentovaány jako pánský kuřácký salon, dámský orientální salon a tak zvaný tapetový salon. To je takové úskalí zámeckých instalací, že si vždycky musíte zvolit dobu, do které expozici zasadíte. No a protože nejvíce mobiliáře a i výzdoby se zachovalo po posledních majitelích, je i uherčická instalace laděna do 19. popřípadě počátku 20. století. Nicméně barokní prvky stále dominují. 

Z barokního pásnkého apartmánu se nám zachovala pouze pracovna Jana Donáta Heisslera, ale ta opravdu stojí za to. Je totiž pokryta štukami v celé ploše stěn i stropu. Barokní výzdoba celého zámku je podřízena primárně tomu, aby oslavovala vojenské činy svého majitele. Proto v ní najdeme již zmiňované vojenské trofeje, jako jsou prapory, kyrysy, dělové koule, kopí, dělové hlavně a podobně. Dále se velmi často vyskytují orlice jako symbol rychlosti a statečnosti a samozřejmě také turecké půlměsíce, popřípadě turečtí zajatci. A tento výzdobný program pochopitelně vrcholí v Heisslerově pracovně. Pracovna je místnost zaklenutá valenou klenbou s výsečemi a zatím co na stropě najdeme bohatou dekoraci v podobě květonových girland, tak na stěnách jsou to právě reliéfy vojenských trofejí, tureckých zajatců, antických císařů a orlic. Orlice svými plasticky vyvedenými hlavami zasahují volně do prostoru a ze štukového reliéfu se zde stává vlastně volná plastika. Mezi okny je pak zobrazena orlice směřující šípem do tureckého půlměsíce. V této místnosti se také zachoval barokní mramorový krb. 

Vše co jsme si ukázali je krása, ale tím nejkrásnějším co z barokní přestavby na zámku zůstalo je tak zvaná Andělská chodba. Najdeme ji ve východním křídle a původně propojovala dámský a pánský apartmán. Již ve své době byla považována za něco unikátního a například na konci 19. století, když vyšla kniha mapující památky Rakousko - Uherska tak z moravských zámků, tam byla vyfotografována jen Andělská chodba v Uherčicích. Jedná se o prosvětlený koridor otevřený na obou stranách velkými okny. Na jedné straně do hlavního nádvoří a na straně druhé do nádvoří starého zámku. Její celé stěny i strop jsou pokryty skutečně bahatou štukovou výzdobou v podobě květinových girland, plochých reliéfů ale hlavně postavami čtyř andělů na meziokenních pilířích. Zvlášť u nich vyniká Fontanovo mistrovství, povyšující běžnou štukovou dekoraci na vysoké umění. Postavy andělů volně vystupující do prostroru jsou umístěny na podkladové draperii jako by vojenského stanu a pro zvýšení efektu je pod každým z nich zavěšeno zrcadlo ve zlaceném rámu. Andílci svými gesty rukou zvou na jedné straně do pokojů Jana Heisslera a na druhé do pokojů jeho manželky. Stěny jsou dále členěny kanelovanými pilastry na jejichž hlavicích jsou další andílčí hlavy. Strop je rozdělen do několika polí, kde v květinových rámech najdeme alegorie jednotlivých fází dne. Při denním světle vypadá chodba monumentálně, ale ještě zajímavější je při večerním osvětlení, kdy vynikne hra světla a stínu. Andělská chodba je skutečným vrcholem barokního dekorativismu. 

Možná Vás překvapí, že štukové dekorace jsou vyvedeny v barvě, protože většinou je známe jako bíle natřené plochy. Nicméně tento barevný akcent je původní barokní vzhled. Protože v baroku nejen štukatury, ale i exteriérové sochy byly bohatě polychromované, aby touto barvou imitovali nejen živé bytosti, ale také drahé materiály, jako by byly například různé druhy mramorů. 

Jak jsem psal výše, již za Berchtoldů vznikla na zámku kaple zasvěcená svaté Lucii. A protože v Uherčicích nebyl kostel, byla tato zámecká svatině využívána i zaměstnanci zámku a obyvately Uherčic. Tato kaple dostala za Heisslerů nové zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie a pochopitelně také bohatou štukovou výzdobu. Kaple se nachází v přízemí východního křídla pod dnešní velkou jídelnou. Centrálním motivem štukové výzdoby, kterou provedl pravděpodobně Giovanni Battista Bussi je právě scéna Nanebevzetí, kdy dva andělé vynášejí Pannu Marii na nebesa, kde ji další andělé korunují věncem z růží. V barokní době měla kaple i několik bočních oltářů, ty ale byly později zrušeny. V 60. letech 19. století byla kaple adaptována a zvětšena o boční loď kněžnou Karolinou Collalto rozenou Appony a v té době také dostala neogotické vybavení. 

Součástí každého barokního sídla byla pochopitelně i komponovaná zahrada ve francouzském stylu. Ta uherčická se rozkládala na východní straně zámku a kromě komponovaných květinových záhonů a stříhaných dřevin byla doplněna různými vodními díly, a také množstvím soch. Zřejmě i v té době byla v přízemí starého zámku vybudována barokní Salla terena, velmi oblíbený prostor, který sloužil k odpočinku a relaxaci a byl jakýmsi přechodem, mezi interiérem a exteriérem. Ta Uherčická byla zdobena celoplošnými nástennými malbami. Jenže jak šel čas a měnila se móda, byla postupně na počátku 19. století barokní zahrada změněna na přírodně krajinářský park, sochy, respektive to co z nich zbylo, byly rozmístěny různě po zámku a Salla terena byla změněna na kuchyni. Ze soch se do dnešní doby zachovaly alegorie čtyř ročních dob, umístěné ve vstupním arkádovém nádvoří, potom sochy rytířů strážců, které najdeme pod arkádou na hlavním nádvoří a Jupiter a Juno dnes stojící v nové Salla tereně. Nástěnné malby v barokní Salla tereně byly zalíčeny a v následujících letech silně poškozeny a dnes čekají na svoje znovuobjevení. 

Jan Donát Heissler z Heitersheimu si bohužel svého nádherného zámku příliš neužil. Umírá totiž již v září 1696 v uherském Szegedu na následky zranění v bitvě u Olaše. Panství dědí jeho syn František Josef, který sice dokončuje barokní přestavbu ale protože nemá mužského potomka, nakonec v roce 1731 Uherčice prodává svobodnému pánovi Antonu Esaiasovi Hartigovi. V rychlém sledu se tu ještě objevují Nimptschové, ale ani Hartigové ani Nimptschové do podoby zámku nijak zvlášť nezasáhnou. 

Roku 1768 zámek a panství Uherčice kupuje Vinciguera VI. Tomáš původem z italského rodu Collalto e San Salvatore. Collaltům potom Uherčice patří až do roku 1946. Tato ilatská šlechtická rodina původem z Trevisa se na Moravě usazuje roku 1623 osobou Rombalda XIII, který od císaře kupuje konfiskované panství Brtnice a zakládá nejen moravský fideikomis, ale také moravskou větev tohoto prastarého rodu. Po přikoupení Uherčic se na těchto majetcích střídají Vinciguerovi potomci a v případě, že by moravská linie vymřela po měči, doplňují je italští příbuzní. 

Pro stavební vývoj zámku je ale důležitá osoba 1. knížete Odoarda. Odoardo III. hrabě z Collalta e San Salvatoru byl roku 1822 povýšen do knížecího stavu a začal se psát jako Odoardo 1. kníže z Collalta. Nicméně již před tím na počátku 19. století mezi lety 1802 - 1804 provedl klasicistní úpravy hlavně v interiérech zámku, které ho dostali vlastně do současné podoby. Dominantním prvkem těchto úprav jsou hlavně nástěnné iluzivní malby vídeňana Antona Ortnera. Najdeme je téměř ve všech místnost pianna nobile, počínaje velkou jídelnou až po banketní sál. Jedná se buď o iluzivní výmalbu architektonických článků, nebo o pohledy do romantických krajin, jak bylo na přelomu 18. a 19. velice módní. Ve velké jídelně tak najdeme malované sloupy a pole dekorovaná malovaným mramorem, působící ale opravdu plastickým dojmem. V kuřáckém salonu jsou to pohledy do Arkadie a pastýřské motivy, v dámském nebo také orientálním salonku postavy různých orintálců a alegorie světadílů. 

Největším stavebním podnikem této klasicistní přestavby bylo vybudování tak zvaného Banketního sálu, v hospodářské části severního křídla. Vznikl na místě sýpky a jedná se prostor určený k pořádání plesů, koncertů a jiných společenských událostí. Sál zabírá výšku jednoho a půl patra a sestupuje se do něj z předsálí po dvouramenném schodišti. Jeho výzdoba je opět dílem Antona Ortnera, který zde namaloval nejen bohatý iluzivní architektonický aparát, ale také galerii iluzivních soch můz, vedených bohem Apolonem. Tento sál se také stal svědkem poslední velké společenské události na zámku, když si zde dcera 5. knížete Manfreda, Polyxena, brala Lichtensteinského prince Alfreda v roce 1928. 

Z banketního sálu je možné ještě vstoupit do dvou intimních salonků v mezipatře. Jedná se o dámský Květinový salonek a pánský Turecký salonek. Zvláť Turecký salon má velmi zajímavou nástěnou výmalbu, která navozuje dojem, že stojíte v interiéru tureckého vojenského stanu. Na počátku 19. století velice módní záležitost. 

Součástí klasicistní přestavby byla také úprava přírodně krajinářského parku, který byl doplněn o několik romantických staveb. Jednou z nich je například umělá zřícenina, fungující současně jako rozhledna a datem svého vzniku, roku 1802 se jedná o nejstarší zámeckou rozhlednu na Moravě. Bohužel ze všech staveb se do dnešní doby zachovala právě jen zřícenina a obelisk. 

V 60. letech 19. století proběhla na zámku spíše taková kosmetická úprava v neogotickém stylu, kdy například vstupní věž dostala cimbuří a nebo do sally tereny byl udělán neogotický portál. Tyto zásahy jsou až na vybavení kaple v podstatě setřené. Poslední větší oprava hlavně fasád proběhla ve 20. letech 20. století. 

A tady by se dalo říct, že šťastné dny zámku v Uherčicích končí, protože přichází turbulentní 20. století. V roce 1918 se rozpadá Rakousko - Uhersko a přichází pozemková reforma. I když Collaltové přicházejí o třetinu svého pozemkového majetku, podaří se to ještě 5. knížeti Manfredovi ustát a dostat panství do černých čísel. Horší to je ale v roce 1945. Posledním soukromým majitelem zámku byl 6. kníže Oktavián a jeho manželka Marie Kamila rozená princezna Windisgrätz. V roce 1945 je totiž na Collaltovský majetem uplatněn Velký retribuční dekret prezidenta republiky, na základě kterého má být zabaven majetek Němců, Maďarů a kolaborantů. Proti tomu se si ce kníže Oktavián odvolá, že není ani jedno z toho. Že je Italský státní občan a dokonce si přinese dobrozdání svých zaměstnanců že se za války choval slušně a loajálně k republice. Nicméně je označen za italského fašistu a majetek je mu zabaven. Odchází tedy s rodinou na rodové statky do Itálie, kde jeho potomci žijí do dnes. 

A tady se ocitáme pro zámek v hodině nula. Ten je totiž předán Ministerstvu zemědělství, které jej přidělí Státnímu statku Jaroměřice nad Rokytnou. Mobiliář má převzít Národní kulturní komise. Mobiliář je tedy částečně dán do svozů, částečně rozprodán, rozkraden nebo zničen. Státní statek užívá hlavně hospodářská křídla, ale také bývalé salony jako kanceláře a nebo je ve velké jídelně zřízena tělocvična a kino. V letech 1949 - 1951 je na zámek umístěn Tábor nucených prací pro ženy, ve kterém se mají prostitutky a zlodějky učit novým pořádkům skrze práci v zemědělství. No a po roce 1948 se Uherčice ocitají v přísně střeženém hraničním pásmu a na zámek se stěhuje rota Pohraniční stráže. To že je zámek nejen neudržován, ale také systematicky ničen, asi nemusím připomínat. Pod vládou mrzké lůzy se zámek dostal až téměř na pokraj fyzické existence. Vojáci používali barokní sochy jako cvičné terče, zbylým nábytkem se topilo a hnůj ležel úplně všude. Armáda opustila zámek na konci 60. let a když se zřitila v polovině 70. let vstupní věž vyklidil budovy i státní statek. A zámek? Ten byl ponechán svému osudu. V 80. letech na něj byl dokonce vypsán demoliční výměr. Ale demolice by byla tak drahá, že ji nakonec nikdo nechtěl zaplatit a tak k ní naštěstí nedošlo. 

Teprve v roce 1994 převzal objekt do zprávy Národní památkový ústav. Zámek měl narušenou statiku, teklo do něj, propadaly se stropy a nebylo zde jediné zasklené okno. Teprve nyní se pomaličku začalo s rekonstrukcí. zámek byl v té době také poprvé zpřístupněn veřejnosti a prezentován v tomto poničeném stavu. V počátečních letech to šlo velice pomolau a hlavně se dělali věci, které nejsou na první pohled vidět, jako je statika, nebo střechy. Teprve v roce 2018 se podařilo získat větší částku od Evropské unie v rámci programu IROP a v roce 2021 byly opravené interiéry otevřeny veřejnosti. V průběhu 90. a nultých let se postupně podařilo dohledat alespoň část původního mobiliáře, takže dnešní expozice jsou tvořeny většinou mobiliářem uherčickým, nebo alespoň z ostatních Collaltovských sídel, doplněných ze svozů. Během velké rekonstrukce byly zrekonstruovány nejen nástěnné malby, parkety, ale také štuky, z nichž některé prošly opravdu náročným procesem. Vzhledem k narušení statiky některých stropních konstrukcí, musely být některé štukové stropy rozřezány, sejmuty dolů a teprve po vytvoření nových stropů vráceny zpět na původní místo. Spousta času a hlavně peněz. Nicméně dnes je většina piana nobile již opravena a zpřístupněna ve dvou prohlídkových trasách. A k tomu ještě jedna bonusová trasa, kterou je prohlídka zámeckého lihovaru. 

A na závěr ještě pár fotografií, jak vypadal zámek během minulého režimu a krátce po zpřístupnění v 90. letech, aby jste mohli porovnat, co všechno se již udělalo. 

Ale ještě toho hodně zbývá. Například celý Starý zámek je zatím veřejnosti nepřístupný. Tak snad se dočkáme také.