Kellerův palác

Lidická 36, Brno

 Kellerův palác na Lidické ulici v Brně patří mezi skupinu domů, které si v druhé polovině 19. století stavěli majitelé z řad brněnských podnikatelů, nejvíce v textilním průmyslu. My máme dnes jména těchto rodin spojená spíše s jejich vilami na předměstích, ale to je záležitost až přelomu 19. a 20. a hlavně první poloviny 20, století. Otcové zakladatelé jak bychom jim také mohli říkat, tíhli daleko více k reprezentaci, kterou znali z minulých dob z prostředí rodové šlechty. Však také mnozí z nich byli postupně císařem za svoje zásluhy v oblasti hospodářství povýšeni do šlechtického stavu. A zatím co stará, rodová aristokracie se v 19. století postupně zbavuje svých městských převážně barokních paláců, protože jejich čas prostě minul, tito novošlechtici, aby ukázali, do jaké vrstvy patří si naopak paláce stavějí. V Brně jich najdeme hned několik, i když někteří z nich jsou trochu pozapomenuti. Protože jak se změnila doma, tak tato dříve pyšná sídla se změnila v kancelářské zázemí firem. Mezi ty nejvýznamnější patří například Kleinův palác na Náměstí Svobody https://www.martinkoplik.cz/l/kleinuv-palac/, palác Bochnerů ze Stražiska na Přízově ulici https://www.martinkoplik.cz/l/bochneruv-palac/, palác rodiny von Scheller na Cejlu, Berglerův palác na rohu Moravského náměstí a Lidické https://www.martinkoplik.cz/l/bergleruv-palac-muzejka/ a nebo rodinný palác pivovarníků Morgensternů na Štefánikově třídě https://www.martinkoplik.cz/l/morgensternuv-palac/. 

Stavitel Kellerova paláce, byl Josef Keller, jehož otec koupil na tehdejší Velké nové ulici v roce 1819 přádelnu. Zajímavé je, že většina domů tohoto typu vznikala přímo v areálech továren, nebo na jejich okrajích. Zřejmě aby měl pan továrník přehled, co se v jeho firmě děje. . 

Josef Keller si svůj nový palác nechal postavit v letech 1880 - 1881 pravděpodobně podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jejich autorství sice není 100% doloženo ale svědčí pro něj více nepřímých důkazů. Oba architekti  v té době stavěli v Brně na Okružní třídě Německé městské divadlo (dnešní Mahenovo) a někteří lidé dokonce tvrdí, že fasáda Kellerova paláce až příliš připomíná boční fasádu právě Mahenova divadla. A pro autorství svědčí také to, že na výzdobě se podíleli umělci, kteří s oběma architekty spolupracovali i na jiných zakázkách. Například Eduart Veith, který kromě fresky v Kellerově paláci vyzdobil interiér Nového německého divadla v Praze (dnes Státní opera).

Ale vraťme se k architektuře paláce. Budova tvoří velmi dominantní široké průčelí zhruba v polovině ulice, mezi centrem a parkem Lužánky. Celý dům je pojat ve stylu italské neorenesance, s přísně symetrickým třinácti osím průčelím. Má tři podlaží, a korunován je mohutnou korunní římsou, na kterou ještě nasedá atika, za kterou se ukrývá střecha v plochém sklonu. Uprostřed dispozice v přízemí je umístěn průjezd s klenutým portálem, který je lemován na každé straně dvěma polosloupy, které vynášejí široký balkon v Piano nobile. Přízemí je provedeno ve výrazné rustice a bosování také lemuje oba mělké rizality po stranách budovy. V rizalitech jsou okna oproti zbytku budovy sdružená do dvojic. Okna prvního patra jsou korunována trojúhelníkovými frontony, pouze nad balkonem a v rizalitech jsou frontony segmentové. 

Palác sice měl v prvé řadě reprezentovat svého majitele, ale přece jen jsme již v 19. století a náklady se musejí nějak optimalizovat. Proto rodina majitele většinou obývala rozlehlý byt zabírající celé Piano nobile a ostatní patra byla pronajímána dalším nájemníkům. To ale rozhodně nesnižovalo atraktivitu domu, protože kromě rodiny Kellerových bychom zde našli mezi nájemníky například Heinricha hraběte Belrupta, předsedu zahradnické sekce Hospodářské společnosti v Brně, nebo Friedricha Bartelmuse, majitele továrny na smaltované zboží. 

Z tohoto důvodu se také v paláci původně nacházela dvě, reprezentativní schodiště. Jedno vedlo pouze do prvního patra do bytu majitele a druhé, procházelo celým domem i k ostatním bytům. K tomu určitě ještě existovala i schodiště služební. Bohužel v důsledku přestaveb ve dvacátém století tato schodiště zanikla a zachovalo se pouze torzo, jednoho z nich v pravé části průjezdu. 

I přes pozdější stavební úpravy se v interiérech zachovalo několik nádherně zdobených interiérů. Jako první návštěvníka rozhodne upoutal kočárový průjezd, ze kterého se dalo vstoupit pohodlně na obě schodiště. Stěny průjezdu jsou členěny pilastry a strop rozdělený do tří celků je pokryt nádhernou pompejánskou výmalbou. První a třetí pole jsou plochostropá, středové je zaklenuto kopulí z níž dodnes visí původní dekorativní kovaná lucerna. Při poslední rekonstrukci, byla do zadní části průjezdu vložena lávka z pravé části domu do levé, která vede přímo pod stropem, takže návštěvníci mohou malby obdivovat téměř z bezprostřední blízkosti. 

I přes to, že pozdější stavební úpravy poněkud znejasnily původní dispozici Piana nobile i zde se zachovalo několik reprezentativních pokojů. Největším z nich je Velká jídelna, orientovaná do dvora a zvětšená ještě o vysunutý arkýř. V jídelně se zachoval především dřevěný kazetový strop doplněný malbou, inspirovaný italskými renesančními paláci. Do jídelny se vstupuje dřevěným portálem s vitrážovými výplněmi dveří a oken. Z vnitřní strany je portál lemován dvěma edikulovými nikami, ve kterých pravděpodobně původně stály vázy, popřípadě sochy. Dnes prostor jídelny slouží jako zasedací místnost. 

V jedné z místností směrem do dvora se například zachovala nástěnná malba v původně otevřené lodžii. Ta je sice dnes uzavřena a tvoří součást jedné z kanceláří, ale stále vypovídá o vysokém estetickém standardu. Podobnou výmalbu lodžie v pompejánském stylu najdeme například na Chleboradově vile na Kounicově ulici. Na stěnách lodžie jsou namalovány cedulky s pozdravem Salve. 

Salon orientovaný do ulice, hned vedle centrální místnosti s vchodem na balkon má nádherně zdobený strop se štukaturou v neobarokním stylu. V centrálním zrcadle je zachovaná alegorická malba s námětem mateřské lásky od Eduarda Veitha. Tento rodák z Nového Jičína byl jak již bylo řečeno stálým spolupracovníkem ateliéru Fellner a Helmer. Jeho malby  jsou typické svými rozevlátými figurami ve stylu pozdního baroku. V této místnosti se také zachovala původní kachlová kamna zdobená Hermovkami. 

Místnost, která jednoznačně pochází z doby výstavby paláce Josefem Kellerem je salon, který dnes slouží jako kancelář předsedy představenstva společnosti E.ON. Ve výzdobě stěn totiž najdeme monogram "K". Stěny místnosti jsou jsou členěné do jednotlivých polí pilastry a zdobeny jsou mramorováním. Strop má bohatou neorenesanční štukovou výzdobu s rozetami. Nade dveřmi a symetricky na protější stěně je malované pole právě s monogramem "K". Do stěny směřující do chodby byly při poslední rekonstrukci druhotně osazeny dvě okna s leptanou výzdobou, kde kromě ostatního najdeme i letopočet výstavby paláce. 

Po smrti Josefa Kellera v roce 1904 zdědily dům jeho dcery Karolina Regensdorferová a Anna von Wessely. Ty jej prodaly Marii Samohrdové, která jej znovu v roce 1922 prodala, tentokrát firmě Západomoravské elektrárny. Tato firma si v paláci zřídila svoje ředitelství a její nástupnické firmy, jej vlastní dodnes. Pochopitelně původně reprezentační obytný palác prošel po změně majitele stavebními úpravami, které jej měli lépe uzpůsobit novému účelu. Byla tedy částečně změněna dispozice Piana nobile a v jednom z původních salonů byla vybudována kancelář ředitele společnosti. Dostala tehdy velmi moderní vzhled ve stylu Art deco. Místnost je obložena tmavým dřevěným obložením, s jemně vyřezávanými detaily. Ve středu delší stěny je umístěn krb z bílého kamene, doplněný krytem z tepané mosazi, zdobený hrozny vinné révy. Vedle krbu navazují prosklené vitríny a v jedné z nich je zabudovaný původní trezor. Do dřevěného obložení jsou také zakomponovány dveře do vedlejší kanceláře, nebo skryté umyvadlo. Celá kancelář se zachovala v neuvěřitelně původním stavu, včetně pracovního stolu, nebo v rohu stojících hodin s barometrem. Celek působí jednotným a harmonickým dojmem. 

Na palác v zadní části parcely navazoval hospodářský dvůr, ve kterém byly původně umístěny stáje a kočárovny a také stavení pro zaměstnance. Dále směrem k dnešní Třídě kpt. Jaroše ležela užitková i okrasná zahrada. V průběhu 20. let 20. století došlo k úpravám těchto staveb pro potřeby nového majitele, Stáje s kočárovnami byly změněny na garáže a v patře nad nimi byly vybudovány ubykace zaměstnanců. Na protější straně vzniklo nové křídlo v roce 1927, podle projektu Josefa Křeliny. V roce 1931 byl palác nadstaven o jedno patro. Tato nadstavba je viditelná pouze z dvorní části a směrem do ulice ji kryje původní atika. 

Zajímavé je, že parcela na které palác stojí je spojena s projektem jiného významného architekta přelomu 19. a 20. století a tím byl František Alois Dvořák. Jeden z nejplodnějších stavitelů a architektů své doby. Mimo jiné vystavěl velkou část domů na Třídě kpt. Jaroše a Náměstí 28. října. Jeho plán byl, propojit tehdejší Alejní (Tř. kpt. Jaroše) s dnešní Lidickou. K tomuto účelu vybudoval velmi monumentální průčelí, dvou zrcadlově umístěných domů, propojených sloupovou kolonádou. To měla být ta patřičná kulisa pro novou ulici. Jenže se mu nepodařilo vykoupit všechny pozemky, včetně toho na kterém stojí Kellerův palác. A tak z projektu sešlo a z původně zamýšleného triumfálního vstupu zůstal jen vstup do slepé uličky. 

Po roce 2000 tehdejší majitel Jihomoravská energetika, provedl celkovou rekonstrukci celého areálu, včetně budovy paláce. Tato rekonstrukce byla velmi citlivá ke stavební a umělecké podstatě domu, takže i přes různé změny, které za dobu svojí existence dům prodělal, stále demonstruje  vysoký standard bydlení, příslušníků průmyslové aristokracie v Brně druhé poloviny 19.století. 

Za možnost návštěvy a fotografování v paláci bych chtěl poděkovat panu Ondřeji Šretrovi ze společnosti E.ON. A také Open Hause Brno za možnost sdílet fotografie.